Až příliš často po nehodě slyšíme jako první větu: „Neviděl jsem ho“. Ale je to skutečně tak? Zdá se, že ano. To „neviděl jsem ho“ nezávisí jen na možném rozptýlení, které řidiči moderní auto nabízí, vychází též ze skutečnosti, že řidiči obecně vnímají ostatní účastníky silničního provozu, zejména chodce, cyklisty a motorkáře, jako „nelidi“, a tedy jako něco, co by se na silnici vlastně nemělo vyskytovat. A to způsobuje, že se pozornost řidiče na „to něco“ vedle jeho auta často nesoustředí.
Cholerické vs. empatické řízení
Schopnost vžít se do situace druhých je zásadní vlastnost, která nám umožňuje činit vhodná rozhodnutí, nejen když sedíme za volantem, ale i když jsme v roli chodce. Základem je schopnost číst prostředí a shromažďovat prvky, abychom je mohli vhodně interpretovat.
V silničním v provozu jste obklopeni mnoha různými „aktéry“, a abyste se mohli bezpečně pohybovat, musíte být schopni dekódovat jejich záměry. Je to proces, kterého si sice nejsme plně vědomi, ale který uvádíme v činnost pokaždé, když musíme například přejít silnici.
Co je základním prvkem tohoto složitého systému? Schopnost interakce s ostatními. Když chceme přejít silnici nebo předjet jiné auto, vedeme „dialog“. To, co se rozhodneme udělat, se podobá tomu, co se děje, když se střídáme v řeči. Zamysleme se také nad úlohou pohledu v tom všem.
Řidiči vs. cyklisté
Z jednoho australského výzkumu, který se zabýval chováním více než pěti set řidičů, vyplynulo, že motoristé se domnívají, že cyklisté nejsou lidé, ale pouhé „překážky“ na silnici, stejně jako semafor nebo kruhový objezd. Navíc tato dehumanizace cyklisty ze strany řidičů automobilů se dále zvyšuje v těchto případech:
- cyklista je sportovně oblečen – když byly motoristům ukázány fotografie různých cyklistů, největší dehumanizace byla vnímána, když měl cyklista na sobě sportovní dres. „Sportovní cyklisté“ jsou ve skutečnosti vnímáni jako méně lidští než „městští cyklisté“.
- cyklista má na hlavě přilbu – přilba má totiž tendenci zakrývat obličej, oči a hlavu, které jsou podvědomě vnímány jako znaky lidskosti.
Jak vnímáme riziko?
Při posuzování rizik jsme ovlivněni mnoha systematickými chybami při hodnocení faktů a událostí i mnoha předsudky. Zvláště častá chyba vzniká z potřeby zabránit tomu, aby nás strach „zmrazil“ do nehybnosti. V praxi si tedy sice uvědomujeme, že je něco nebezpečné, ale domníváme se, že „vnímané“ je pro nás méně nebezpečné než pro průměrného člověka.
Jak důležitá je tedy pro bezpečnost jízdy nevraživost vůči ostatním účastníkům silničního provozu? Ukázalo se, že ti, kdo jsou ve stavu hněvu, se častěji chovají nebezpečně, protože funkcí hněvu je evolučně právě to, aby nám pomohl „prorazit si cestu“ přes překážky a dosáhnout cíle.
Podle odborných studií má člověk za volantem kvůli hněvu nejen tendenci špatně vnímat nebezpečí, ale také je náchylnější k agresivnímu chování, porušování předpisů a přisuzování viny ostatním účastníkům silničního provozu. Rada na závěr? Uvědomit si předsudky a předpojatost, s nimiž každý člověk řídí.
Zdroj: autodeal.com, sciencedirect.com, researchgate.net, autoexpress.co.uk
