Dopravu bez řízení pomocí semaforů si dnes dokážeme představit už jen stěží. Červená, oranžová a zelená světla nám připadají naprosto přirozená. I když se dnes zdá, že barevné schéma je samozřejmé, muselo být někde vytvořeno a vymyšleno.
Počátky souvisejí s vlaky
Historicky mají semafory původ v britských železničních systémech z třicátých let 19. století. Strojvůdci potřebovali vědět, kdy mají lokomotivy zastavit a kdy zpomalit. Pro zastavení byla zvolena červená barva, protože většina lidí si ji spojuje s něčím potenciálně nebezpečným nebo vážným. Červená je navíc vhodnou barvou i z fyzikálního hlediska. Má nejdelší vlnovou délku v barevném spektru, a je tak vidět z větší vzdálenosti, což umožňuje postupné zpomalování. Kromě červené tyto systémy využívaly ještě bílé světlo, které znamenalo, že strojvedoucí může jet, a zelené světlo indikující nutnost zvýšené opatrnosti.
Nutnost změny
Bohužel tento systém ne zcela vždy fungoval dobře. Důvodů bylo hned několik. Dvě barevná světla měla pouze barevný filtr, a tak pokud došlo k jeho poškození, docházelo ke zmatkům. Pokud byl například poškozen červený filtr, strojvůdce viděl bílé světlo, a tak si myslel, že může bezpečně jet, i když tomu tak nebylo. V noci si údajně někteří strojvůdci navíc pletli bílá světla s hvězdami na obloze. Aby se takovýmto problémům předešlo, byla bílá barva odstraněna, přibyla oranžová, která signalizovala opatrnost. Zelená naopak získala funkci možnosti pokračovat v provozu, její výhodou je, že působí uklidňujícím dojmem a těžko ji lze zaměnit za jiné svítící objekty.
Nejprve koně, poté automobily
Na začátku dvacátého století se poté semafory začaly objevovat i na silnicích. Důvodem zpočátku nebyly překvapivě automobily, ale množství koňských povozů, které se pohybovaly městem a představovaly nebezpečí pro chodce.
Zdroj: todayifoundout.com
