Lukáš (39): Vzali mi řidičák za alkohol, ale řídil jsem dál. Pak se stalo neštěstí, kterým jsem si zničil život

V mládí dělá spousta lidí chyby, ale pokud se z nich člověk nepoučí, může to dopadnout zle. To byl také můj případ. Řídil jsem auto, i přestože jsem přišel o řidičské oprávnění, protože jsem byl pod silným vlivem alkoholu.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho milého čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Jezdil jsem však směle dál, a tak to byl osud, který mě potrestal. Dal mi, co jsem si zasloužil.

Řídit jsem uměl dřív, než jsem nastoupil do autoškoly

Nebylo mi ještě ani osmnáct, když jsem nastoupil do autoškoly. Řidičáku jsem se nemohl dočkat, i když pro mě to byl jen papír. V té době, i když se to nesmí, jsem už dávno řídit uměl. Můj starší bratr mě často nechával řídit jeho auto na polních cestách. Měl starou škodovku a na ní jsem se toho naučil opravdu hodně. Mému učiteli jízdy jsem to však nepřiznal, i když poznal sám, že to není poprvé, co sedím za volantem.

Stejně si to pamatuji, jako by to bylo včera, když jsem si šel pro řidičské oprávnění. Byl jsem nadšený. Už od patnácti let jsem si šetřil na své první auto, a také si ho hned v osmnácti koupil. Rodiče mi sice část museli doplatit, ale i tak jsem byl nadšený, že jsem si velkou finanční částku dokázal našetřit sám. V ten moment jsem si připadal dospělý. Také neohrožený a trochu jsem si hrál na něco víc, než jsem vůbec byl.

Připadal jsem si jako neohrožený borec

Machroval jsem před svými kamarády – a ti mě obdivovali. Často jsem je vozil. Moje máma se o mě však bála. Stále mi připomínala, abych nejezdil, pokud budu pít alkohol. Jenže. Kdo by ji poslouchal? „Mě se přece nemůže nikdy nic stát“, říkal jsem si v duchu často. A tak se stávalo, že jsem přijel do baru, vypil několik panáků a pak jsem směle sedl za volant a jel domů. Jednoho dne se mi to však vymstilo.

Po cestě z hospody mě zastavila policejní hlídka. Říkal jsem si, že to s nimi nějak uhraji, ale když viděli za volantem mladého kluka, který se usmíval od ucha k uchu, byli nekompromisní. Okamžitě mi dali dýchnout – a já samozřejmě nafoukal. Tenkrát jsem za to dostal dvacet tisíc pokutu a na rok mi odebrali řidičské oprávnění. Máma na mě byla pěkně naštvaná, ale co mohla dělat? Byl jsem už dospělý a mohl jsem si dělat, co jsem chtěl.

Na zákaz řízení jsem ohledy rozhodně nebral

To, že jsem neměl řidičák, mě však od řízení neodradilo. Nechtěl jsem chodit pěšky a byl jsem spíš naštvaný na policii za to, že mě tak omezují. A tak to netrvalo ani měsíc – a začal jsem si vesele jezdit dál. Jenže rodiče byli zásadně proti. Abych měl doma klid, nechal jsem zaparkované auto u kamaráda s tím, že si ho půjčil na dobu, než mi vrátí řidičák. Hlavně mámu jsem tím uklidnil, ale na otci šlo vidět, že mi moc nevěří.

Jednoho večera jsem se opět vydal do baru. Kamarád slavil narozeniny, a tak jsme to museli řádně oslavit. Vypil jsem toho víc než obvykle, ale ani to mě neodradilo od toho, abych odjel z nočního podniku autem domů. Tenkrát mi i mí kamarádi říkali, ať to nedělám, ale já je neposlechl. Sedl jsem do auta, a to je to poslední, co si z toho večera pamatuji. Pak jsem se probral až v nemocnici a můj život už nikdy nebyl takový, jako dřív.

Pravděpodobnost nehody je u řidiče, který pil před jízdou alkohol mnohem vyšší

od 0,3 do 0,9 promile – 7x větší
od 1,0 do 1,4 promile – 31x vyšší
nad 1,5 promile – 128x větší

policie.cz

Dopravní nehodu jsem přežil zázrakem

Jen z vyprávění vím, že jsem způsobil dopravní nehodu. Po cestě jsem vjel do protisměru a narazil jsem do kamionu. Nejvíce to odnesly moje nohy. Jednu mi museli amputovat ještě tu noc a druhou jsem měl naprosto zdeformovanou. O jejím osudu měly rozhodnout následující dny. Měl jsem i dalších zranění a lékař mi řekl, že jsem to přežil jen zázrakem a mám děkovat všem svatým, že jsem zůstal na tomto světě.

Já to však tak neviděl. V ten moment jsem si přál, abych raději umřel než zůstat do konce života mrzákem. A poprvé v životě jsem neměl na koho svést moji nezodpovědnost. Jediné mé štěstí v této situaci bylo, že jsem nezranil toho druhého řidiče. Za svou blbost jsem potrestal pouze sám sebe tím nejhorším způsobem. Už je to dvacet let, co se mi stala tato nehoda a já dennodenně bojuji s jejími následky.

Bojíte se usnutí za volantem? Tipy a rady, které vám pomohou zůstat v bezpečí.

Beru to jako doživotní trest osudu za to, že jsem byl příliš sebestředný, nafoukaný a absolutně nerespektoval zákony.

Autor: Martin Liška
ZAVŘÍT