Často se říká, že nutnost je prvním krokem k objevu. Většina věcí na světě byla totiž objevena či vynalezena buď náhodou, nebo právě proto, že byly potřeba. Stejně je tomu i v případě poměrně malé, ale nezbytné součásti všech automobilů, stěračů čelního skla. Většina z nás je považuje za samozřejmé a jejich důležitost, do té doby, než je potřebujeme, a ony nefungují zcela správně, často podceňujeme.
Auta bez čelního skla
První automobily neměly původně ani čelní sklo. Majitelé vozů jezdili v brýlích a šátcích, které je chránily před nepřízní počasí. Čelní skla pak byla luxusním příslušenstvím, a abyste si mohli nechat čelní sklo na vůz namontovat, museli jste si ho za nemalou finanční částku přiobjednat. Na svá auta si je tak nechávali instalovat jen ti, kteří si to mohli dovolit. Tato čelní skla ale nebyla vybavena žádným stěračem, což byl samozřejmě v případě nepříznivého počasí problém.
Za vším hledej ženu
Kupodivu to nebyli muži, kteří byli v době na přelomu 19. a 20. století v naprosté většině těmi, kdo vozy řídili, ale žena, jež vynalezla první stěrač. Tou ženou byla realitní makléřka a farmářka Mary Andersonová, psal se rok 1903.
K vynálezu stěrače ji inspirovala cesta newyorskou tramvají, během které si všimla, že řidič jede s částečně otevřeným čelním sklem, protože kvůli sněhu a dešti téměř nic nevidí. Přední okno tramvaje bylo rozděleno na jednotlivé části tak, aby je řidič mohl otevřít a posunout zasněženou nebo deštěm pokrytou část mimo své zorné pole.
Jednoduché, ale funkční
Andersonová následně začala přímo v tramvaji skicovat návrh svého prvního stíracího zařízení. Po několika neúspěšných pokusech nakonec přišla s funkčním prototypem, sadou ramen stěračů vyrobených ze dřeva a gumy a připevněných k páce u volantu na straně řidiče. Když řidič zatáhl za páku, přetáhla se odpružená ramena přes okno a zpět a odstranila dešťové kapky, sněhové vločky nebo jiné nečistoty. Andersonová si následně najala konstruktéra, který podle jejího návrhu sestrojil první stěrač, na který 10. listopadu 1903 získala patent.
Nedoceněný vynález, který předběhl svou dobu
Když Mary Andersonová svůj patent obdržela, pokusila se ho prodat jedné výrobní firmě. Ta ho ale odmítla s tím, že zařízení nemá žádnou praktickou hodnotu, a proto nemá ani žádnou cenu. V té době samozřejmě ještě naprostá většina obyvatel USA nevlastnila automobil, a tak panoval všeobecný názor, že její zařízení není užitečné. Mnozí se navíc domnívali, že pohyb stěračů rozptyluje řidiče.
Andersonová pod vlivem těchto zkušeností bohužel vzdala další pokusy o navázání spolupráce se společnostmi, které by její vynález vyráběly. Platnost patentu jí vypršela v roce 1920. V té době už popularita automobilů i zařízení na stírání čelního skla dramaticky vzrostla, Andersonová ale na stěračích nikdy nezbohatla. Ne vlastní vinou její vynález jednoduše předběhl svou dobu a z jejího originálního nápadu začaly těžit další společnosti a podnikatelé. V roce 1922 začal Cadillac vyrábět automobily se stěrači jako standardní výbavou a nedlouho poté jej následoval i zbytek automobilového průmyslu.
Zdroj: autojosh.com, history.com, invent.org
